Do Police musíme nejprve na teplické Hlavní nádraží, bratru celkem cca 2,5 km, vyrazili jsme s hodinovým předstihem a naše rychlost byla úžasná, čekali jsme „krásných 10 minut“. Přijel vlak a za dalších 10 minut jsme byli ve Žďáru nad Metují a potom opět po svých, necelé 2 km. Děti zaskočila pro ně v podstatě neznámá vůně – siláž, ale to nám nebránilo v cestě…
Muzeum Merkuru jsme pohodlně našli, je kus od hlavního polického náměstí, a tak prohlídka mohla začít. Hned úvodem mají vystavenou kopii „čočkostroje“ profesora Wichterleho a pak už to jede – předchůdce Merkuru a dál modely – funkční stav, modely světových budov – Tower Bridge, kolo v Prátru, Eiffelova věž, ale i Ještěd, Žižkovský vysílač. Různé stroje – těžní věž, vysoká pec, kolotoče, auta, motorky… Ale i robot a hlavně OCELOVÉ MĚSTO, přes celou místnost z okolo necelého miliónu součástek a celkem o váze 16 tun. Stavitel pan Mládek na něm pracoval více jak 17 let a je oprávněně zapsán v Guinessově knize rekordů jako největší stavba na světe z konstrukční stavebnice. Toto vše jsme mohli vidět a provázel nás sám pan ředitel muzea. Byli jsme rozděleni na skupiny, a zatímco jedna si prohlížela muzeum, druhá si zkoušela stavět ze stavebnice – letos byla na pořadu dne kopretina. Jak se mnozí přesvědčili, zdánlivě jednoduchý úkol může pěkně potrápit. ?
A jelikož pršelo stále více a více, tak se nás zaměstnanců muzea zželelo a ten nejhorší déšť jsme přečkali v jeho prostorách, navíc jsme si mohli prohlédnout i muzeum papírových vystřihovánek.
Jestli Merkur byl ohromující, tak „papíráci“ byli famózní. Je nepřestavitelné, co vše se dá z obyčejného papíru vyrobit – lodě, auta, letadla, ponorky, vlaky. Různé hrady – Karlštejn, Lichnice… celá města, ale i vesmírné lodě – prostě všechno!
Pak na chvíli přestalo pršet a my vyrazili – jenže zase začalo, a tak nebyla ani avizovaná cukrárna a pochopitelně ani Ostaš, zahalená v mlze (pro místní, jak jsme se informovali, je to ta Ostaš, přestože to původně byla Hora svatého Eustacha). Nezbylo než jít zpátky na vlak, a zase v dešti a zase daleko. ☹Naštěstí jsme stihli přestup na místní lokálku a jeli až do stanice Skály, odkud to už máme natrénováno a cestu znají i ti s tím nejhorším orientačním smyslem.
V penzionu probíhal a stále ještě probíhá náhradní program – dodělávaly se kvízové otázky, byly tvořeny obrazy z adapťáku, probíhá karaoke, společenské „přástky před pokoji“ a nezbytný a jedinečný evergreen – pinčesová obíhačka s neméně populární variantou něčeho, co vypadá jako squash.
Takže po celém penzionu zní nepředstavitelný hluk a probíhá dobře organizovaný chaos.
Tak, a to je dnes všechno… zítra se vracíme domů. A všichni budeme na tento „skoro týden“ vzpomínat jako na něco, co nebylo špatné a mělo smysl – jak děti, tak i my, učitelé.
